CHALOUPKA, JIHLAVSKÝ DVOJSKOK, VÝLET A FOTBÁLEK

Už když jsem se hlásila na zkoušky, říkala jsem si, že je aspoň spojím s návštěvou chaloupky – dvě mouchy jednou ranou zabité (bude po výčitkách, že nepjezdím na chajdu a ještě si zaběháme). Odjezd mi trochu zkomplikovali rodiče, kteří plánovali, že v pátek pojedou až pozdě večer kvůli ucpané D1. V devět večer jsem jim volala, jestli už vyráží a ejhle, oni už tam byli od odpoledne. To jsem mohla vyrazit taky dřív. Nevadí, hned jsme huply s holčičkami do auta a frčely (provoz sice byl, ale nikde jsme už v tuhle dobu naštěstí nestály). Na chajdě z nás měla největší radost Jessinka – už od podvečera nás prý vyhlížela. Potvůrka se vždycky tak raduje, ale pak si těma mýma dárečkama nehraje, protože jsou na ni moc hrrr, takže když už náhodou hrozí nějaké hrátky, schová se před nimi pod prádelník. 😀 Ve vejminku, kde přespáváme, stále ordinuje na střeše kuna. Nemám nervy na noční přechod z budovy do budovy, takže Bailinka šla pěkně na vodítku. I tak asi štěkotem probrala celou vesnici, a to kuna nevystrčila ani čumák. Ani si nechci představovat, co by se dělo, kdyby čumák vystrčila. Přes noc kuna občas proběhla po střeše, tak byly holčičky hned ve střehu.

JIHLAVSKÝ DVOJSKOK

Ráno jsme si mohly v klidu přispat, protože přejímka byla až mezi 10-10.30 hod (ideální, v tomhle ty zkoušky miluju), navíc jsme to měly jen 20 min daleko. Krásně jsem to vymyslela. Ač jsem si mohla přispat, i tak bylo ráno krušné. Trochu jsem odvykla, aby na mě ráno někdo mluvil, což se blbě vysvětluje mamince, která řeší: „co chci k snídani, proč nechci mlíko, když jsem ho vždycky měla ráda, v kolik přijedu, jestli mám co jíst, jestli mám pití, na kolikátou má dělat oběd atd. atd. atd.“ Nakonec jsem vyrazila i o kapku dřív, než jsem původně plánovala – potřebovala jsem klid. Na místě jsem se šla aspoň nejdřív projít s holčičkama, pak jsem si odbyla přejímku a objevila staré známé tváře. Původně jsem myslela, že pan trenér bude zírat, jak daleko jsem se za ním vypravila, ale z jeho oveček jsem rozhodně nebyla sama – nechyběla Bára Doudová, Ivana Hájková (šílenkyně běhá bosa), Ivana Vošáhlíková a Petra Pokorná. Usídlila jsem se ale u Barči s Mirkem Grimem (holčičky zůstaly v autě, bylo docela chladno). Barča naše zářné výkony natočila, za což jí patří velký dík. 

SA2: diskvalifikace
Už od prohlídky jsem byla nervózní, že všichni si druhou překážku, tunel, prohlíželi úplně obráceně než já. Jenže já si nemůžu dovolit dlouhé odložení… Musím říct, že na parkur jsem si hodně věřila – ideální pro nás, obávala jsem se jen spíš jen tunelů, nebyla jsem si jistá, jestli u nich stihnu přeběhnout na druhou ruku a přitom se nesrazit s mým torpédkem. Start jsme zvládly (trochu napínavé to ale bylo) a pak parádní náběh do slalomu, když tu najednou jsem zahlídla, že Tonda zvedá ruku, hlavou mi proběhlo, že asi blbě naběhla a já si nevšimla, jenže kdepak, až na videu jsem viděla, že v rychlosti nestihla srovnat krok do druhé díry, než jsem si všechno v hlavě srovnala na opravu, byla už Bailinka skoro na konci. Po dlouhé době se nám podařilo opravit slalom bez braní do náručí (což mi došlo až zpětně). No a pak přichází okamžik O – Bailinku posílám do tunelu, ale jak čučím, jestli do něj zaběhne, přimotá se mi pod nohy tunel. 😀 😀 😀 Ve skutečnosti mi přišlo, že se tam válím celou věčnost, ale na videu se zvedám celkem rychle, leč disku už jsem nezabránila. Po disku už jsem vzala bobika do náručí – abych nás obě zklidnila, protože jsem se musela hrozně smát. Zbytek parkuru jsme dokončily s pohlídanými zóničkami. Při přestavbě parkuru přišel i vysmátý Tonda a jeho oblíbené všeříkající „Kááááťo!“ No co no, vysvětlila jsem mu, že jsme ho přijely pobavit až do Jihlavy (jedno pobavení na úterním tréninku se mi zdá málo).

SA2: 1. místo
Z druhého parkuru jsem byla nervóznější, byl těžší, navíc po předchozím faux pas jsem fakt netušila, co předvedeme tentokrát. Opět jsem si jako jediná prohlížela druhý tunel úplně opačně než ostatní – opět kvůli odložení, ale tentokrát mi pak přišlo i lepší vedení na áčko. Po áčku jsem měla obrovské obavy – tunel lákal a na skočce okolo stačilo jen o trochu víc máchnout rukou a bude tam. Další zapeklitý úsek pro mě byl za kladinou. Start i tentokrát vyšel parádně. Za áčkem, jak jsem byla zbobkovaná, nám to sice vyšlo, jenže jsem nestihla udělat záda na té skočce okolo, takže trochu čaruju, ale moje malá kouzelnice to zvládla bez odmítačky. Slalom tentokrát také vyšel a za kladinou jsem byla tak nadšená, že jsem zmákla můj neoblíbený prvek, že jsem málem nestihla okolo. Pekelnou rovinku k houpačce jsem už sotva popadala dech – zaplaťpámbůh za zastavované zóny. Pak už do cíle zbýval jen kousek (nemít plíce vyplivnuté před houpačkou, zkusila bych závěr jinak). Nakonec z toho bylo parádní 3. místo s nejrychlejším časem napříč všemi kategoriemi (ono totiž nedoběhlo moc largů – jen dva, všichni končili po áčku v tunelu), druhému nejlepšímu času jsme daly 6 s. Třetí zkouška do trojek splněná (ale na přestup si asi počkáme zase do Loun, kde se odehrávají všechny naše premiéry).

Musím říct, že vyhlašování jsem si moc užila. Tonda se zrovna v týdnu na tréninku ptal, jestli jsem taky občas na bedně…. (nevím, na co narážel :-D), tak jsem si to musela vychutnat. Holčičky jsem před odjezdem ještě naposledy vypustila na loučku – nejdřív skákaly v trávě jak srnky, chtěla jsem je vyfotit, jenže než jsem vytáhla foťák už na mě prděly a řešily myšičky, kozy. Díky moc organizátorům za fajnové závody a pevné tunely (jsem ráda stejně jako Romana, že něco vydrží :-D) a Markétě za morální podporu po telefonu. Výborně se pobavila, když jsem jí líčila náš první běh. Zrovna byla s holkami (Ingrid, Jitka a Mirjam na výletě) a básnila, jak je venku krásně – to u nás tak parádně nebylo, jen 11 stupňů (hold Vysočina).

Na chaloupku jsme se vrátily kolem třetí odpoledne. Maminky báječná čína přišla náramně k chuti. Pak už jsme jen blbly na zahrádce (bohužel bez fotek). Na chvilku se zastavila i Péťa s Kubou, Daník zůstal na oslavě kamarádky v Chýšce – oslava se nesla v duchu trampolíny, všechny harantíci byli slyšet až k nám. Kuba chtěl vidět moje video – nejvíc ho samozřejmě zaujalo moje přepadnutí přes tunel (pak to všem na oslavě vyprávěl i předváděl 😀 Večer jsem s tatíkem zapila naše vítězství a obrňovala se trpělivostí – sledování televize s rodičovstvem stojí velké úsilí. Nejenže sledují úplný pí….., ale když už na to musím koukat, tak chci aspoň něco slyšet. Jenže ti dva se vydrží skoro celou soutěž Máme rádi Česko hádat o to, jestli je lepší Kuba nebo Martin (Prachař nebo Dejdar). U Kurňa, co to je už jsem vybouchla a pokusila se je trochu umlčet – moc se nepovedlo, tak jsem to s holčičkami zalomila. 😀

VÝLET K PELESTROVSKÉ HOSPŮDCE
Tentokrát už jsem byla ráno připravená na tisíc otázek. V půl desáté jsem přistála v Lípě, kde už se kluci chystali na výlet – překvápko. Na výlet se s námi snad poprvé vypravil i Pavel. Organizace byla trochu složitější – museli jsme nechat jedno auto na startu, druhé v cíli, okruh se nedal udělat, protože kluky odpoledne čekal fotbalový zápas. Vyráželi jsme od havlíčkobrodského koupaliště po zelené značce (přes naučnou stezku Park Budoucnost). Tentokrát už bylo parádní počasí a cesta vedle kolem několika rybníčků, takže se holčičky mohly kdykoliv osvěžit (ale na plavání překvapivě nedošlo). Bailinka mi dělala ohromnou radost – skoro celou cestu na volno, dokonce i v lese (sice s mozečkem na krku, ale ten nebyl prakticky využit). Kluci, jak měli výjimečně na výletě taťku, na tetičku kašlali, řešili fotbal a vymýšleli kravinky (však taťka taky – cestou je házel do kopřiv apod., což se jim hrozně líbilo). Péťa nasadila docela ostré tempo, abychom všechno stihli a vyšlo to parádně. Kousek před cílem už jsem si holčičky připoutala – kousek vedl po silnici a na polní cestičce, zrovna když jsem je chtěla pustit, se před námi zjevili kačeři. 😀 Bailince zas očka málem vypadla, kačeři ale vypadali, že nám neuhnou ani o kousek z cesty (kaskadéři). V ideální čas po asi 7,5 km jsme dorazili do cíle – Pelestrovské hospůdky, kde jsme si všichni dali oběd, pak se společně nalodili do mojí staré Fabky a frčeli na start pro moje auto. Kluci pak chvátali hned domů, já se ještě zasekla v Kiku (nový podsedák do auta jsem si tu vyhlídla, Kik nikdy nezklame, vždycky odsud mám několik úlovků :-D). Z Kiku jsem se původně chtěla zastavit na chaloupce, že tam nechám holčičky a pojedou na fotbal. Cestou jsem si to naštěstí rozmyslela.

FOTBALOVÝ ZÁPAS
Naštěstí proto, že ve chvíli, kdy jsem po chvilce bloudění dorazila do Štok k hřišti, zjistila jsem, že naši jsou tu taky. Když jsem přišla, překvapilo mě, že je Daníček v bráně, Kuba na střídačce. Chvilku po našem příchodu jsem zadokumentovala gól, bohužel ho dostal Daňouch. Péťa mi vysvětlila, že kluci se v bráně střídají, nemají daného brankáře. Pak mi taky vysvětlila, že zápas trvá cca 20 min a zápasy je čekají dva. Musím říct, že mi těch malých klučinů bylo chvilkama hrozně líto – měli jít například kopat rohový kop, v tu chvíli se na ně sesypali rady od všech přihlížejících (dědeček, tatínek, trenér, strejda, cizí strejc, fanoušek….). Někteří kluci se tím nenechali rozhodit, ale třeba Daníček jsem viděla, jak je v tu chvíli zmatený a vůbec neví, koho má poslechnout. Ale jinak byl zápas náramná sranda. O poločase trenér zavelel „čůrat“ a všichni hoši se vrhli k plotu s vystrčeným „nádobíčkem“ (i jsem zdokumentovala, ale neodvažuji se zveřejňovat). Málem jsem umřela smíchy. Pak jsem se moc nasmála, když ve druhém zápase byla chvilka na zavazování kopaček fotbalistů – všichni otcové a strejcové se vrhli na hřiště a zavazovali jednotlivým hráčům tkaničky 😀 😀 😀 Oba naši kluci bojovali jak lvi – hlavně Kuba, o tom je známo, že musí vyhrávat, takže do toho šel vždycky naplno (nedávno dostal od trenéra napomenutí, že musí přihrávat ostatním hráčům a nenechávat si míč pro sebe :-D). Kubík dal i jeden gól (snad si spravil náladu, v týdnu měl totiž velký smutek, plakal a nebyl k utišení – jeho milovaný Real Madrid prohrál :-D). Daníček  (FC Barcelona) taky nezahálel, u míče byl často, gól mu, bohužel, žádný nepadl. Já se občas musela držet, abych se nesmála moc nahlas (a nebudila tak pohoršení u místních). Druhý zápas proběhl se stejným soupeřem (se Štoky), protože druhý soupeř se nedostavil. 😀 Moje fotbalové nadšení završili trenéři (zároveň rozhodčí), když zapomněli písknout konec, takže se prodlužovalo tak, aby se všichni kluci vystřídali. Údajně zápas skončil nerozhodně, takže se pak kopaly penalty. Každý střílející dělal vzápětí i brankáře. Daníčkovi tam gól padl (vlastně dva – jeden nechytil, druhý dal). Kuba góla taky dostal – viděla jsem na něm ten zarputilý výraz, když šel kopat penaltu, bobek to překombinoval a gól nedal. Na výsledek se mě neptejte, já se v tom zmatku totálně ztratila. Musím říct, že asi zajdu častěji na fotbal – třeba se pak bude hodit nějaký nový scénář pro Okresní přebor. 😀 Na závěr nutno říct, že holčičky byly moc hodné – Brandy zápas sledovala ve chvílích, kdy se zrovna neživila kořínky, Bailinka ta zápas sledovala pečlivěji a pokud nastal nějaký chaos u míče, snažila se i fandit, ještěže byla přivázaná, protože jinak by jim asi ukázala, jak se to má hrát. 😀

Po fotbale jsme se přemístily na chaloupku, kde jsem zvolna pobalila. Holčičky si užívaly zahrádku, Brandy pak odpadla spinkat (přece jen už je to starší paní a den byl docela náročný) kluci ze zápasu ještě na chviličku přijeli. Domů jsme jely až později večer – sledovala jsem dění na D1 a když mi přišlo, že je volnější, vyrazily jsme. Nejhoršímu úseku jsme se vyhly přes Ledeč a najely jsme až na 50. km. Provoz byl, ale nebylo to tak hrozné. Doma jsme pak všechny padly za vlast. Díky moc za báječný výlet i fotbalové pobavení. Při tom fotbale mi došlo, jací chlapáci už to jsou – ale prímoví.