47. HALOVÉ DVOJZKOUŠKY + 1

Ráno jsem vůbec nevěděla, jestli se mi chce jet – postel byla tak lákavá a holčičky se také netvářily, že by toužily po velké akci (což ovšem v případě Bailinky platí do chvíle, než hodím nohy z postele, pak už je ready pro každou akci), nakonec jsem se tedy překonala a na 11. hodinu zamířila do Heroutic.

SA2 poprvé
Po prohlídce jsem si šla v poklidu vyvenčit holčičky a najednou z haly slyším, že se připraví Štefečková – hned jako druhé jsme běžely (na startovku jsem pozapomněla se podívat). Na parkur jsme tedy dorazily prakticky bez přípravy a bobku 😀 Bailinka ze všeho byla tak překvapená, že na startu zapomněla vřeštět – to zase překvapilo mě natolik, že jsme parkur doběhly, ale bohužel s dvěma odmítačkama – jednou jsem nestíhala, takže Baila kolem mně začala metat kolečka a popohánět mě, podruhé špatně naběhla slalom (snažila jsem se ji pořádně vyvést, ale asi málo, navíc naše problémová strana). Bylo z toho celkově 8. místo s nejrychlejším časem (na dvě odmítačky slušný, ne?).

SA2 podruhé
Takový krásný běh to mohl být. Před startem tentokrát proběhla příprava, Bailinka opět nevřeštěla, ale pro změnu fascinovaně čučela do parkuru na rozhodčí a brutálně se klepala (ach ty nervíky). Nicméně jsme start ustály, rázným krokem jsem vyrazila udělat si náskok a odstartováno bylo na povel. Po dvou rovných tunelech jsem STÍHALA – ani ve snu bych nevěřila, že to stihnu, Bailinka naběhla problémovou stranu slalomu bravurně, slalom i parádně dokončila a za chvilku to přišlo – skočka a na výběr dvě díry tunelu, asi jsem jí málo pomohla, Bailinka prostě zvolila špatnou ďouru. Aspoň jsem si pak pořádně pohlídla zóny. Tenhle běh mě hodně mrzel.

SA3 potřetí
Opět jsme zapracovaly na odložení – bez vřeštění i klepání se. Krásný, rychlý začátek i náběh do slalomu, jenže vypadla kousek před koncem – zřejmě jsem moc brzo uhnula do strany. No a pak přišla Bailinky chvilka – oprava slalomu = kvílení až Vám praskají ušní bubínky, což je záhul na mou nervovou soustavu. Provedla jsem tedy něco, co moc lidí nechápalo  – vzala jsem Baileys do náručí a odnesla ji na začátek slalomu – takže disk. Je to jediné řešení, kdy se dokážeme obě dvě uklidnit (schváleno i panem trenérem). Vím, že rozhodčí moje rozhodnutí asi mrzelo, i to nějak komentovala, ale kdyby nás lépe znala, pochopila by, že tohle je při chybě ve slalomu na konci, jediná možnost jak vrátit mozek na místo (můj i Bailinčin). Relativně v klidu jsme opravily a zbytek parkuru jsme zaběhly jak z partesu – samozřejmě s ohlídanými zónovkami, když už jsme byly disklé.

Po doběhání jsme nemusely ani čekat na vyhlašování, vypravila jsem se tedy s holčičkami na krátkou procházku po okolí, aby si staré kosti trochu protáhla i Branduška. Kousek za jízdárnou jsme se vydaly příjemnou polní cestou do lesa. Měla jsem trochu nahnáno u domku na samotě, kde za plotem pekelně zle štěkal veliký pes, pak se k němu přidal i nějaký místní vořech, který na nás nakonec vyběhl na cestu – jen jsem se děsila, kdy tu díru v plotě objeví i velký, zlý hafan, ale naštěstí ji neobjevil. To byla úleva. Poté, co jsme zahnuly doleva a začaly se pomalu vracet k jízdárně. Když se mi zrovna hlavou honilo, že tu chcípl pes a kdyby nás tu někdo sejmul, v životě nás nikdo nenajde, vyskočil přede mě z křovíčka nějaký chlapík s mobilem v ruce – v tu chvíli jsem prodělala zástavu srdce. Pán ale jen něco studoval v mobilu – tipuji, že se jednalo o zbloudilého keškaře. I tak jsem si ale oddychla, když jsme vyšly z lesa ven nad jízdárnou. Nejvtipnější byla Bailinka, která pozorovala koníky tak dlouho, až nás jeden zaměřil a vydal se podívat na ty podivné tvory. Hrdinný teriér mi po prvním odfrknutí přistál málem na hlavě. 😀 😀 😀 V jízdárně se tou dobou už začínalo vyhlašovat – skočily jsme tedy zatleskat vítězům a pak hurá domů odpočívat.