O SNĚHOVOU VLOČKU

Moje zamilované Louny a opět malá premiéra (začínala tu Brandy i Bailinka). Ač jsem si s Bailinkou přestup do dvojek splnila hned prvními dvěma závody, nejsem si pořád jistá ve slalomu, takže jsem si rok počkala na přestup právě do Loun. Branduška už pověsila agility na hřebík, zbývala tedy jen moje malá, ale šikovná, naděje. Trochu jsem se obávala, jestli to Brandušku nebude mrzet a kdepak. Parkuru si snad ani nevšimla a s o to větší radostí si pak užívala venkovní hrátky s ostatními pejsky venku na sněhu. Já se aspoň nemusela nervovat, co s Brandy zase předvedeme nebo myslet na to, jak půjdu s Brandy (což mi nikdy nešlo přepnout z jednoho pejska na druhého) a mohla jsem se tedy plně soustředit na výkony malého pometla v milé společnosti Markéty, Květy, Martiny, Zuzky a Míly.

Agility
Natěšená Bailinka před startem tahala jak šílenec, takže jsme trochu potrénovaly poslušnost a zklidnění. 😀 Odložení klaplo, ale vzápětí jsem maličko znejistěla, jestli Bailinka trefila díru do tunelu – trefila, šikulka. Přiznávám, že se zónovkama jsem se moc neprděla a pouštěla je rychle, takže především áčko bylo trochu na hraně a na kladině jsem ji chudinku ani zastavit nenechala, poctivku. Bailinka běžela parádně. Po tunelech za kladinou jsem se vyděsila, protože jsem místo čela dala záda a trochu jsem se bála, aby skočku nešla zezadu – zase nám to vyšlo (jak já nesnáším tyhle moje improvizace v běhu). Pak už před námi byl jen infarktový slalom, tedy nejobávanější úsek. Měla jsem hned několik ošetření připraveno, aby nehupla na skočku, co z toho jsem použila jsem v tu chvíli ani nevnímala, podle videa bylo na první pohled evidentní, jak jsem z tohoto úseku zbobkovaná. Nicméně jsme skočku minula a dokonce i slalom proběhl bez odmítačky. V tu chvíli mi hlavou probíhalo „hlavně to teď nepo…..a rychle do cíle“. Rychle do cíle odmítaly moje nožičky, tak jsem aspoň z plna hrdla pořvávala „vpřed vpřed vpřed“. 😀 Po doběhu jsem toho měla plné kecky, ale byla jsem moc pyšná, že jsme to daly. Holky se na nás hned vrhly, že prý to byla paráda a že musíme být určitě první, protože hodně týmů chybovalo i se vydiskalo. Čučela jsem pak jak blázen na výsledkovou listinu – nejen 1. místo, ale i s 4,5 sekundovým náskokem a nejrychlejším časem.

Zkouška SA2
Po agility mi Julča řekla, ať si tentokrát radši ohlídám zóny. Áčko jsem si tedy ošéfovala pečlivě. Mezi tunelama jsme se spolu trochu zamotaly (to zase ty moje pomalé nožičky). Opět jsem se obávala slalomu a tak jsem se bála, aby nenaběhla do druhé mezery, že jsem ji málem navedla z druhé strany. Ale beruška to opět ustála, stejně jako druhou skočku za slalom – pokukovala po tom tunelu, ne že ne, ale s větším obloučkem jsme se opět navázaly. Houpačka před koncem už moc ošéfovaná nebyla – většinou ji ani neskáče, ale v tréninku by takto neprošla, no a pak hurá do cíle. Časová ztráta u áčka, motanice před tunelem a oblouček se trochu projevily na čase, takže tentokrát z toho bylo až neoblíbené 4. místo. Nevadí, hlavně, že jsme doběhly.

Jumping
Při stavění jumpingu jsem se zakecala s holkama a nesledovala jsem tedy, co se tam staví. Ve chvíli, kdy jsem se podívala na postavený parkur, polilo mě horko – třičtvrtě parkuru překážka na překážce (úhledně srovnané, jak bývá Tondovým zvykem) a na druhém konci tunýlky. Přesně něco, co prostě neumím a bloudím. Na prohlídku jsem šla vysmátá od ucha k uchu s tím, že na tenhle parkur absolutně nemáme, pokud nebudu moct použít GPSku. 😀 Nakonec to naživo dole nebylo tak strašné, všechno hezky a logicky na sebe navazovalo. Samozřejmě jsem tam měla pár obávaných úseků. Před startem jsem trošku zpanikařila – jiný úhel pohledu a já ztratila pojem o jakémkoliv směru, kudy se kam vydat. Naštěstí, když jsem do té změti překážek nastoupila, zase mi to rychle naskočilo a vyrazily jsme. Osudnou se nám stala osmička – nejdřív jsem si myslela, že jsem pozdě dala povel a nohu na „okolo“, ale podle videa a upozornění Jitky Klozové zírám na protiruku u sedmičky, kterou jsem si Bailinku stáhla moc, takže hned tři voloviny na jedné skočce – není tedy divu, že ji hupla zezadu. Chvilku poté došla ve foťáku baterka, takže nemůžete vidět, že zbytek jsem dosvištěly bez mrknutí oka a bez jediné chybičky až do cíle. Disk sice mrzel, ale já jsem na nás byla moc pyšná.

Mezi jednotlivými běhy jsme se buď kochaly ostatními závodníky anebo, jak už jsem zmiňovala, užívaly sněhu při venčení s ostatními. Na vyhlašování jsem se moc těšila – myslím, že i pan trenér byl na všechny své ovečky moc pyšný, protože jsme stály na stupních vítězů i vícekrát. 😉 Na dalším tréninku jsem dokonce od pana Antonína dostala takovou malou, tiše zamumlanou pochvaličku – to tu dlouho nebylo. Osobně se docela divím, že nezkolaboval, když viděl, že jsem dokonce 2x doběhla! Po vyhlášení jsme už jen dobalily věci a frčelo se domů. Cesta byla dost náročná – pekelná mlha, sněžení, zledovatělá silnice (a do toho v rádiu upozornění, že není radno v této lokalitě vyjíždět), ale zdárně jsme dojely. Tímto děkuji především kameramance Markétě za natočené běhy a všem za skvělou společnost.