RATENICKÉ DOUBLE: A1-3 + J1-3

Přes týden jsem dala Brandušce dost zabrat – každý den nějakou aktivitou, tak jsem na závody jela trochu s obavami, jestli už náhodou nebude přetažená, ale kdepak – ona přesně ví, kdy má podržet paničku (to ostatně ví moc dobře i Bailinka, která je v poslední době taky čím dál víc k sežrání). Naštěstí jsme si mohly v sobotu trochu přispat, protože dvojkové zkoušky se konaly až později.

Na místě jsme se přifařily ke starým známým Jitce a Markétě (našim novohradským trenérkám), které v trojkách vyhrály, co mohly a ještě teď se divím, že jim nálož medailí neutrhla hlavu. Obě běhaly skvěle – moc gratuluji a zároveň děkuji za morální podporu.

Jako první nás čekal krásný běhavý jumping. Při prohlídce se mi zdál jednoduchý, ale na to se nedá spoléhat (v mém podání to bývá tak, že čím víc se mi parkur líbí, tím větší průšvih vyvedeme). Branduška skvěle zvládla odložení na startu a vyrazily jsme – byl to naprosto parádní běh bez jediné chybičky, zaváhání, jen sem tam větší oblouček, než by měl být. Byl z toho čistý běh a úžasné 1. místo s postupovou rychlostí 4,44 m/s. Trochu mě mrzí, že z tohoto běhu nemáme video – Markéta si s foťáčkem moc nepotykala. Tak snad se nám ještě někdy podaří podobně krásný běh.

Pak už nás čekaly dvoje zkoušky. První zkouška mě tedy moc nenadchla – tušila jsem spoustu záludností na trati. Hned první nám byla osudnou. Snažila jsem se Brandušku stáhnout do slalomu pryč od nebezpečné skočky, jenže jsem to nějak přepískla a Branďolita mi skočila absolutně nevinně vypadající skokovku. Takže disk. Zbytek bychom doběhly čistě, další krizová místa jsme zvládly s přehledem. Velká škoda disku, protože žádný z týmů v kategorii M nedoběhl, takže jsme mohly být opět na bedně. Z tohodle běhu jsem už tak nadšená nebyla – začalo být pořádné vedro, Brandy se dost táhla (no a tím pádem i paničce nožky zlenivěly).

Druhá agility zkouška se mi líbila mnohem víc – sice opět hromada pastiček, ale když jsme zdárně překonaly tři díry tunelu vedle sebe (a trefily tu správnou), myslela jsem, že už se nemůže nic pokazit. V euforii z tunelu jsem kapánek pozapomněla trasu a kladinu běžela neplánovaně po druhé straně. Naštěstí jsme to ještě ustály. Diskla nás až nastražená ďoura tunelu, která jsem věděla, že Brandušku zaujme, ale málo jsem stahovala, takže Brandy radostně profrčela tunýlkem z druhé strany. Opět škoda – doběhl totiž jen jeden tým, takže nás to opět stálo jisté místo na bedně. Chtěla jsem si dodělat zbytek parkuru, ale před áčkem byly rozsypané dobrůtky, které Branduška neomylným čumáčkem objevila, takže jsme to zapíchly dvě překážky před koncem.

Kromě Markéty s Jitkou nám dělala ještě společnost Lucka s Blaženkou, které se s Brandy podělily o mraženého mrože. Bláža v posledním běhu pořádně překvapila – běžela moc hezky a nakonec jsem mohla i je vyfotit na stupních vítězů.  Jitka s Joykou se umístily ve všech bězích (i přes dost ošklivě vypadající pád v jednom běhu). Moc všem gratuluju a Brandušce opět slibuju (jako každý závod), že se do příště určitě polepším a nebudeme stát na stupních jen jednou (Bailinka si už stupně vítězů pomalu také trénuje – snad i ona mi zachová přízeň jako Brandy, i když ví, že s jiným psovodem by to byly nejspíš dávno mistryně světa). No a protože se údajně říká, že nejlepší psychiatr je pořádná pusa od štěňátka, hned po závodě jsem si jela pro několik štěněčích olíznutí do Havířova za Branďulčinými vnoučky a Bailinčinými synovečky. Ale o tom až příští reportáž.

PS: Markéto,  příště si tu koblihu taky dám!